Úvod

Schváleno, odklepnuto. 6. listopadu okolo deváté hodiny večerní odsouhlasilo předsednictvo ČSOB prodloužení smlouvy na vydávání časopisu Orientační běh.

No, nebyl jsem si jistý. Ani rozhodnutím předsednictva, ani svou reakcí v případě záporného výroku našich "nejvyšších". Na jedné straně potřeba se něčím živit, na straně druhé přání některých z Vás, abych s časopisem pokračoval. Naštěstí jsem však zůstal nepříjemného rozhodování ušetřen a všechhy ty nápady a myšlenky, které si schovávám do příštích čísel, můžu pomalu začít realizovat.

Co bude tedy nového v roce 1999?

1. časopis vyjde místo letošních 5 čísel 6krát, což Vám umožní číst zprávy a informace zase o něco pravidelnější
2. k našemu časopisu se přidají rádioví orientační běžci, takže "Orientační běh" už bude zahrnovat orientaci ve všech možných formách. Pro mnohé z nás je to navíc příležitost, dozvědět se tak o sportu, o němž máme jen mlhavé představy
3. nová bude i cena. Po mnoha úvahách a diskusích se řadou čtenářů byla stanovena na 35,- Kč za číslo, což je částka, která by ještě měla být únosná pro všechny čtenáře a ze které už taky něco zbyde (pro informaci: letos byla prodejní cena 25,- Kč, výrobní cena tiskárny pouze za samotný tisk bez dalších nákladů byla 21-22,- Kč, poštovné dalších asi 5,50-7,- Kč na kus. Onen záporný rozdíl byl dotován právě třeba z těch reklam, kterých se někomu může zdát v časopise příliš)
4. za o něco vyšší cenu Vám samozřejmě chci nabídnout i o něco vyšší kvalitu. Kromě více informací by se mohly pravidelněji objevovat různé barevné mapové přílohy s postupy závodníků. Připravují se i další pravidelné rubriky. Ale tady už nebudu více prozrazovat, počkejte si na první jarní číslo.

A co z toho všeho vyplývá pro Vás čtenáře? Pokud jste byli s časopisem spokojeni, vezměte objednací lístek a časopis si předplaťte i na rok příští. Objednávky můžete samozřejmě rozšířit i mezi své přátele a známé (co takhle neobvyklý vánoční dárek?), ať je nás čtenářů a příznivců časopisu co nejvíc.

Jo a taky nám na horách napadl první sníh.

Hezké Vánoce.

Staronový šéfredaktor.

ČARování s Viagrou

Brněnský tvrďák, 24.-25. října 1998, Brno

V noci vprostřed sídliště, mezi šedými paneláky, kde ve tmě jsou jediným světlem jen mnohonásobné stroboskopy televizí, se špatně hledá i na město nezvykle velký kus lesa spolu se zastrčenou tělocvičnou. „He, kemo, a ty néseš vodcaď, co? No co, podlez tudle horem, hopni na šalinu a sjeď až na konečnó. A tam někde uprostřed to je. Hele, a nemáš ňáké love?" Jak snadné, cestu k Bezbariérovému centru v Brně-Lesné Vám perfektně popíše i kterýkoliv štatlař ze stanice Brno - Hlavní nádraží.

Den první: Savana hokna*

V nezvykle klidném mlžném podzimním ránu vyrážíme autobusem na hromadný start. Z šedivých ulic vyjíždíme k lesu. Start. Stádo spolu vyráží směr první kontrola, zatím ještě poklidně překládá nohy.

Přestože by závody pro svou podobnost - 1. kontrola, několik kontrol mezi 1. kontrolou a sběrkou, sběrka a cíl - měly mít (snad) i stejný průběh, každý se nepochopitelně vyvíjí v rozdílný směr - nepochopitelně zkazíte až 2. kontrolu, nepochopitelně přesně trefíte tu nejtěžší kontrolu uprostřed, nepochopitelně jsou zmizeny veškeré Vaše síly pro seběh do cíle, nepochopitelně zrovna nepotřebujete občerstvovačky.

Po necelé hodině začíná hnusný studený déšť. Vybalujeme nasáklá trička, promodralým rukám chybí rukavice. V mlze se dostáváme do krasové oblasti. Popadané kameny mezi listím, ostrá vrtača s žebříky na dno, nazeleno mokré skály. Pro postupy je lepší volit zablácené cesty, čerstvé listí ledově klouže, občas se objevují poslední nepropustné maliny. Potěší neplánovaná občerstvovačka u Máchova pomníku, padá mlha, hlava začíná poprvé únavou nevnímat. Výbornými se stávají kontroly „kamenná kupa nahoře". Zdá se Vám, že už jste na vrcholu, jenže nevidíte o kousek vedle pokračující hřbet a chvíli se marně oháníte po zastrčené kontrole. Zkouškou stability a obratnosti se stávají železné schody nad adamovským řeznictvím. Chvíli balancujeme, vodou roztažené boty kloužou, a padáme před výlohu plnou uzenin, klobás a prasečích hlav (jak se po chvíli ukázalo, prasečí hlavy tam bohužel neměli, výloha zrovna fungovala jako zrcadlo). Za běhu zkoušíme trochu ždímat oblečení.

Obrázek tělocvičny po doběhu jakoby neodpovídal nasycenosti několika desítek lidí a jejich batohů s metry čtverečními roztahaných dešťo-poto-mokrých krámů. Vše se rozplývá v jednu plochu. Všichni volí přísnou horizontální polohu ztrouchnivělých mumií, odvážlivci se opírají o lokty, aby následně plížící se únavou sebou praštili do tvrdých parket.

Pokračování v časopisu.

Trénink běhu v hluboké vodě (Deep water training - DWT).

Jednou z nejlepších možností, jak skloubit požadavek kloubů a vazů na odpočinek, aby mohlo dojít k zahojení různých mikrozranění vzniklých během tréninku a předcházelo se tím vzniku větších zranění, a přitom dále rozvíjet trénovanost organismu, je právě DWT. Jako doplněk běžného tréninku rovněž umožňuje zvýšit dávky, aniž bychom zvyšovali riziko zranění z přetížení. Stručně řečeno se jedná o imitaci běhu v hluboké vodě tak, abychom se nedotýkali dna. K udržení nad vodou se používá tzv. WET vesta (water exercise training).

Historie.

DWT vznikl v USA, kde se dlouho experimentovalo s využitím pohybu ve vodě pro rehabilitaci. Nápad se zrodil v roce 1970, kdy byl Glenn Mc Waters - pilot helikoptéry zraněn ve vietnamské válce a jako dříve výborný běžec na středních tratích se nemohl smířit s tím ,že by už neměl běhat. Po mnoha neúspěšných pokusech vyvinul vestu, která umožňuje běh v bazénu bez kontaktu se dnem. Zatímco původní myšlenka směřovala k rehabilitačnímu tréninku, začalo se později využívat DWT jako doplňkového tréninku i u zdravých sportovců. Průlom přišel před olympiádou v Soulu, kde asi 50% amerických atletů potvrdilo, že užívají vestu v tréninku. Mel Rosen (trenér mužských olympijských běžců) vyjádřil následující: „Když je běžec zraněn, neexistuje žádná jiná náhrada za DWT pro rehabilitaci a udržení kondice."

DWT má následující použití:

1. doplňkový trénink ke zvýšení tréninkového množství a předcházení zranění z přetrénování
2. regenerační trénink po náročných trénincích a závodech
3. náhradní trénink při zranění, aby se udržela vytrvalost a síla
4. časný rehabilitační trénink po operaci a imobilitě

...více v časopise

„Švédi by s námi měnili," říká Jaroslav Kačmarčík.

Po skončení sezóny plné světových pohárů a střídavých úspěchů českých reprezentantů požádal časopis Orientační běh o rozhovor kapitána české dospělé reprezentace Jaroslava Kačmarčíka.

Kačore, jak jsi spokojený s letošní sezónou?

Jsem člověkem, který málokdy pochválí, a jen nejzkušenější reprezentanti poznají, kdy jsem spokojený. Musím však přiznat, že důvod k radosti v této sezóně byl, a to hned čtyřikrát. Abych tu radost zase nepřeháněl, byla to „pouze" vítězství v jednotlivých závodech SP. Švédi, kteří nahlas plánovali čtyři celková vítězství (muži, ženy a obě štafety) nakonec měli pouze dvě, a, stejně jako my, jen v jednotlivých závodech. Na druhé straně měla Hanne Staff sedm jednotlivých vítězství...

Ne, musím přiznat, že jsem se sezónou spokojen byl. Buďme rádi, že Jana a Ruda umí vyhrávat, je to podstatně lepší, než aby byli pořád jenom v první desítce. Možná by z toho bylo lepší celkové umístění, ale vítězství je vítězství.

Výsledky vykazovaly značnou nevyrovnanost. Jednou jsme oslavovali vítězství, aby se o dva dny později sotva někdo dostal do dvacítky. Přitom to byli ti samí závodníci se stejnou formou. Zajímavé je, že v Polsku, v terénu, který by nám měl ze všech v letošním SP vyhovovat nejvíce, se nám vůbec nedařilo. Čím to?

Těžko se mi odpovídá na otázku, proč jsme běželi tak špatně štafety v Irsku a Polsku, kde to bylo v našem terénu, a pak vyhrajeme v Estonsku? Proč týden nato to opět nejde při vojenském MS? I na AMS po nevýrazných výsledcích v jednotlivcích jsme si sáhli na medaili ve štafetě. Proč naše holky nezaběhly v tomto roce ani jedny štafety? Přitom u holek bylo jasné, že mají lepší složení a vyrovnanější sestavu než chlapi. To se přesune i na příští rok, protože jim teď bude trochu chybět taková ta vnitřní sebedůvěra.

Když trochu odskočím, jak jsou vůbec Češi schopni závodit v těžkém terénu. Nám totiž chybí ve skandinávském nebo v každém těžkém terénu taková ta jistota. Ukáže se to hlavně při štafetách, kdy jsme schopni udržet kontakt s nejlepšími v severském terénu. Tady se tomu říká závodník proti závodníkovi. Většině našich chybí odhad tempa a pak již zmíněná jistota.

Pokud běžíme sami na Severu na klasice a podáme perfektní výkon, tak ztrácíme jenom půl minuty na kilák, to je na 90 minutách 8 min. za prvním, to je výsledek bohovský. A to jsou schopni jen ti nejlepší a jen párkrát za sezónu. Nečekejme, že jsme schopni běhat na Severu furt dobře. Nejsme schopni, nebo spíše u nás donuceni, se soustředit každý závod tak, jak je to tady potřeba. Donutí nás jen konkurence a ta je tady na Severu i na menších závodech.

Kromě koncentrace je tím druhým důvodem taky motivace. Závodníci si musejí uvědomit, co sami chtějí. Pouze samotná účast na SP zabrala 5 týdnů. Někteří pak měli ještě různé JMS, AMS, vojenské MS, ale oni na to nemají. Říkal jsem jim, že kombinaci SP Oringen, akáda a ještě podzimní světové poháry nezvládne ani jeden.

Psychika je to první. Ve fyzičce, jak se někdy říká, to není. Proč Luboš Matějů nemá očekávané výsledky? Je to přesně ten typ závodníka, který odpovídá představám některých našich odborníků. Trénuje, jak se patří, má osobního trenéra, chodí pravidelně na měření, odběhl všechny testy atd. Jediné, co mu tento rok chybělo, byly výsledky. Proč? „Odborníci" na to řeknou, málo trénuje, potřebuje více domácích soustředění. Blbost. Jediné co nepotřebuje, je vylepšovat kondici. Je jedním z nejlépe fyzicky připravených reprezentantů. Jediné, co potřebuje, je vyspravit si trochu sebevědomí a to i tím, že nebude tak tichý a bude trochu „odporovat".

Pokračování v časopise.