Časopis ORIENTAČNÍ BĚH

ČÍSLO 1/00 vyšlo 17. března

číslo 2číslo 3číslo 4číslo 5číslo 6


Obsah

Vítejte v novém Miléniu! / Kamil Arnošt
Od čísla k číslu
Inzerce závodů na stranách časopisu
Qíz?
Vzpomínky na Wavoka
Skončila jsem s extrémem - rozhovor s Janou Cieslarovou / Kamil Arnošt Světové závody & Domácí scéna
WMOC - New Zealand / Martin Škorpil
Orienťák na Norbertově / Petr Kruliš
Chrastaváckých pět let s mapou a buzolou / Zuzana Šaffková
Lesní stráž / Jaromír Buriánek

Reprezentace
Nejhůř bude tehdy, až nebude na co nadávat / Tom Novák
Nominační kritéria na SP Ukrajina, Finsko / Jan Kaplan
Nominační kritéria na Akademické MS / Jan Kaplan
JWOC 2000 - Milovy / Kamil Arnošt

Exotické lampiony
Afrika, Afrika / Per Samuelsson
Orienťák na Kavkaze / Jan Vokurka

Lyžařský orientační běh
LOB 2000 / Přemek Škoda
Zlatá poučka pro pořadatele / Kamil Arnošt
Nominační závody LOB / Kamil Arnošt
2. SP LOB - Rakousko Ulrichsberg / Honza Pecka
Mistrovství světa v LOB / Honza Pecka
LOB - sport pro bohaté? / Kamil Arnošt
KGB zasahuje / Roberto & Honza Kramoliš
Juniorské mistrovství světa / Kamil Arnošt

Svět OB
Outdoorman 2000 / Michal Hojný
Go WEST? Go EAST! / Kamil Arnošt

ROB
Kroměříž: přípravy v plném proudu / Petr Hrouda
Zimní soustředění reprezentace / Hanka Fučíková
Umění vyladit na vrchol / Petr Hrouda
Malá škola ROB (3) / Petr Hrouda
AROB ČR
Radioorientační jaro

MTBO & Horský OB a rogaining
Nedělejte to! / Pavel Pekárek
Český a světový pohár MTBO 2000
Rogaining 2000 - Nový Zéland / Tom Václavek
Švédský rogaining / Kamil Arnošt
Mapová rubrika & Metodické okénko
Nový klíč pro orientační mapy / Aleš Hejna
Přetrénování nebo pouhá únava? / Iva Navrátilová
Světová jednička vynechává i letošní SP / Iva Navrátilová
Červenobílá historie
Léta padesátá / Honza Žemlík a Kamil Arnošt

Názory
Do koně prakem? / Josef Dnebovský
Fair play? / Jaroslav Mikoška
Návrh na úpravu rankingových algoritmů / Libor Forst
Když už máme ten ranking II. / Katka Mikošková

Zprávy ze Strahova
Sportident startuje / Milan Borovička
Nabídka karty SPORTident
ČSOB a Sport-ident / Ivan Matějů
Valná hromada 1999

Hu-sar
Komiks
J. Kačmarčík bezdomovcem ve Švédsku! / Kalle Anka

Výsledkový servis a termínovka
Výsledky závodů LOB
HSH Ranking
Termíny závodů


Vítejte v novém Miléniu

Nechci s vámi polemizovat, jestli 20. století skončilo už na Silvestra, který máme zdárně za sebou, nebo podle upozorňování exaktních počtářů skončí až s posledním dnem letošního prosince. Ať už se vám líbí víc názor většiny, že přestat psát datum 1999 a začít 2000 je dost výrazná změna, nebo střízlivě upozorňujete, že počítat se začíná od jedničky, v orienťáku je to všechno trochu jinak.

Nemám totiž na mysli konec století, potažmo tisíciletí, ale konec jedné "epochy". Konec časů, kdy se na výsledkových tabulích nejlepších světových či domácích závodů objevovala jména Martensson, Prokeš, Cieslarová, Honzová... Ti všichni a někteří další s nimi se koncem loňského, příp. začátkem letošního roku rozhodli opustit vrcholový sport a začít žít jinak. S novým stoletím by je měla vystřídat i nová generace, která zatím teprve rozpačitě vystrkuje růžky, jejíž jména by však za pár let měla být v obsahu orienťáckých časopisů stejně tak frekventovaná, jako legendy právě končící.

Rozhovory s některými osobnostmi minulého století bychom vám rádi přinášeli i na stránkách letošního ročníku. A nejen to, postupně se dozvíte, jak celá ta červenobílá historie 50 českých let vypadala. Začínáme teď - rozhovorem s Janou Cieslarovou a prvopočátky české orientace v letech padesátých.

Generaci odcházející i té nastupující držím palce.

-kej-


Skončila jsem s extrémem - rozhovor s Janou Cieslarovou

Jedno nedělní odpoledne jsem projížděl Třincem, abych se zastavil na slíbený rozhovor s největší hvězdou českého OB uplynulého desetiletí. Jana připravila dobrý zelený čaj, sedli jsme si do pokoje plného suvenýrů a vzpomínek na léta ve vrcholovém orienťáku a spolu s nyní už manželem Mirkem si povídali. Nejen, ale především o orienťáku.

Stále jsem čekal, při jaké zvláštní příležitosti s tebou budu moci udělat rozhovor. Těšil jsem se na další titul mistra světa nebo něco podobného. Netušil jsem, že se tak stane až při tvém oznámení o odchodu z reprezentace a že tomu bude navíc tak nečekaně brzy. Od kdy v tobě rozhodnutí skončit s vrcholovým OB uzrávalo, co bylo příčinou?

Vždycky jsem věděla, že člověk musí nějak skončit, ale neví, jak a kdy. Moje první plány byly do roku 2001 na mistrovství světa ve Finsku. Jenže pak se něco událo a najednou bylo všechno jinak.

Ve sportu to bylo někdy taky trošku krizové, moje motivace nebyla už tak silná. Od roku 1994, kdy jsem měla zlomenou nohu, šlo sebevědomí trochu dolů, musela jsem bojovat sama se sebou. Už druhé mistrovství světa mi nevyšlo podle mých představ (´97 Norsko a ´99 Skotsko), takže jsem začala přemýšlet, jestli mi to úsilí stojí za to, jak to potom dopadne. Atlet natrénuje a ví, jak na tom je. To orienťák do poslední chvíle nemůže říct.

Bylo to těžké rozhodování, jestli je právě teď ta správná doba, až jsem si řekla, že ano. Byl to extrém. My jsme ani nepracovaly, škola byla dávno pryč. V této situaci, když se člověku nepovede pár závodů, tak se mu pak hroutí všechno. Když je k tomu ještě práce, je to něco jiného. Kdežto my jsme to dělaly na 100, na 200%.

Předminulý rok byl ještě dobrý - 2 vyhrané svěťáky, ale loni mi MS zase nevyšlo. Možná k té mé krizi přispěly i pocity z podzimního srazu reprezentace na Seči. Majka byla v Anglii, Eva ve Švédsku, ty, s kterými jsem bojovala, tak odešly a nastala úplná generační výměna. Najednou tam nebyl nikdo mně "rovný", nemyslím výkony, protože ty holky jsou nebo budou dobré, doufám. Ale cítila jsem se, jako bych tam nepatřila.

Mě překvapilo, když jsi na začátku zmínila, že jste se poznali s Mirkem. To moc neodpovídá tomu, jaké povědomí o vás a vašich případných soukromých vztazích mezi o-veřejností panovalo. Třinecké holky a soukromé vztahy mimo orienťák, to nemohlo existovat.

Další otázky, ale především odpovědi, se dozvíte na stranách 10 - 13 nového časopisu.

-kej-


Nejhůř bude tehdy, až nebude na co nadávat.

(jeden z Murphyho zákonů)

Je velmi překvapivé, jak zainteresovanost v problému od základu změní pohled na věc. Když jsem byl uprostřed ryze soukromých úvah o výsledcích českých běžkyň požádán, abych se jich sám ujal, jednoduché a přímočaré odsudky a závěry se rázem staly mnohem složitějšími. Navíc nikdo netušil, že nejlepších pět závodnic se rozhodne nás opustit právě v době, která se i tak označuje za snad nejhorší vůbec v českém ženském orientačním běhu.

Nové inspirace.
To, že nepocházím z orienťáckého prostředí, nepovažuji za nevýhodu. Právě naopak. Domnívám se, že problematika různých sportovních odvětví je v mnoha případech velmi podobná. Koneckonců v poslední době je velmi obvyklé hledání inspirace v jiných oborech lidské činnosti. Špičkoví sportovci se obklopují lidmi, pomáhajícími jim hledat cesty v době, kdy se zdá, že všechno již bylo vyzkoušeno. Když zůstaneme u OB, třeba Janne Salmimu velmi pomohl do nejužší světové špičky Jari Roponen, trénující lyžaře, desetibojaře, triatlonisty, hokejistu, fotbalového brankáře i tanečníky. V době, kdy jsem se ještě věnoval pouze atletice a teoretickým znalostem přikládal značný význam, bylo pro mě velkou zkušeností zjištění, že například naši cyklokrosaři naprosto popírali základní principy sportovního tréninku v době, kdy představovali absolutní světovou špičku. Tehdy jsem si uvědomil, že tajemství úspěchu je někde jinde, než ve stavbě mikrocyklů, makrocyklů nebo v testování skoku do dálky z místa nebo hodu medicimbalem. Chci říct, že nejde vždy jen o sestavení tréninkového plánu. S nadsázkou řečeno, koupit si Běžeckou kuchařku může každý a tam je přece všechno napsané, tak k čemu trenéři…

Trenérova role.
Jaká je tedy vlastně úloha trenéra? Percy Cerutty sám sebe nazýval "drtičem lidí", jeden běžec mluví o trenérovi jako o "jedné své noze", jiný anglický vytrvalec zase prohlásil, že každý trenér je parazit. Co tedy, kde je jeho místo? Určitě v pomoci závodníkovi realizovat jeho možnosti. Metod, jak toho dosáhnout, je ale moc a napsáno o tom je poměrně málo. Mnohokrát méně, než o tom, jak trénují světoví běžci s detailním rozpitváváním tréninkových metod. Vrátím-li se k přípravě žen, zde se pohybujete o to víc na tenkém ledě. Určitý způsob jednání, který platí třeba u kluků, zůstává zcela bez odezvy. Obecně vzato ženy reagují lépe na povzbuzování, než na "hozenou rukavici" nebo výzvu, muži naopak. V jiných momentech než u chlapů je třeba "pohrávat si s holí", v jiných "tlačit na pilu", v jiných chválit. (Nejsem si jistý, jestli toto bylo doteď u našich O-běžkyň bráno v úvahu. Třeba zdůrazňování zodpovědnosti za přísun financí do orienťáku v prostředí vrcholné světové události považuji u žen skoro za trestuhodné a přímo znemožňující odvést výkon.)

OB se změnil.
Začátkem devadesátých let pan Gavenda (který mimochodem rovněž působil velmi úspěšně u řady jiných sportů - třeba kanoistiky - a kterého, jak už to bývá, docení asi až historie) odmítal nutnost trénování na Severu. Výsledky mu tehdy dávaly za pravdu. To, že my dnes v realizačním týmu klademe na přípravu ve Skandinávii důraz, není vůbec výrazem nesouhlasu s jeho tehdejšími tezemi. Je to o tom, že orienťák je za deset let zase někde úplně jinde, tak jako nešla srovnávat období let sedmdesátých a osmdesátých. Rezignace našich nejlepších závodnic napsala jakousi symbolickou tečku za velmi úspěšným obdobím a zaplnit mezeru po celé jedné chybějící generaci bude složité. Nemůžu se ubránit pocitu, že bez pobytů na Severu to bude ještě složitější. A mám na mysli skutečně dlouhodobý pobyt se vším všudy, tj. se studiem, prací, tréninkem v klubech, životním stylem, nikoliv krátké výjezdy se snahou v omezeném čase "urvat" z tréninkových možností co nejvíc a během týdne se tam "utočit k smrti" a vrátit se domů ke všem našim zlozvykům. Jsem rád, že dvě z našich žen už našly odvahu a vůli k tomuto kroku a přál bych jim splnění jejich očekávání. Doufám, že najdou následovnice, řada dalších by měla už letos alespoň využít možností angažování v tamějších klubech.

Budeme mít ženy na příštím MS?
Zamyšlení trenéra ženské reprezentace nad současným stavem v týmu si můžete dočíst v papírovém vydání časopisu už za několik málo dnů.

Tom Novák


Afrika, Afrika...

Přivřete mírně oči. Vidíte tu nekonečnou savanu s prohánějícími se stády antilop, žiraf či zeber? A támhle o kus dál se ve stínu přestárlých stromů líně vyvaluje lev, prý král zvířat. Nebo neprostupný deštný prales, plný zeleně a vřeštících opic. Tak i v něčem takovém můžete, sice velmi výjimečně, ale přece jen, potkat člověka točícího mapou, busolu zbytečně držící v ruce a hledajícího červenobílé lampiony. Přečtěte si, co nám po svém jihafrickém pobytu napsal jeden švédský orienťák.

Jižní Afrika

Země a lidé.
Jižní Afrika zasahuje do několika rozdílných klimatických zón. Od vyschlé pouště Kalahari na severozápadě přes deštné pralesy na východním pobřeží až po zasněžené vrcholky Drakensbergu, jehož pásmo se rozprostírá po celém pobřeží země. Okolí Johanesburgu, který se nachází na náhorní plošině ve výšce 1400 - 1600 m n. m., dominuje jihoafrický "veld" - otevřená či polootevřená travnatá savana. Johanesburg je v afrických poměrech hlavním orienťáckým centrem. Dalším specifickým typem vegetace je jistý druh vřesu zvaného "fynbos", který je typický pro nádherný jihozápadní cíp země okolo Kapského města. Fynbos vypadá jako "kříženec" vřesu a bushe, bývá i několik metrů vysoký a obvykle je velice špatně průběžný (či spíše průchodný).

Obyvatelstvo je v Jižní Africe stejně různorodé jako ona vegetace a jeho historie je protkána válkami a etnickými konflikty. Konec konců, není to ještě tak dávno, co byl zrušen apartheid a všechny etnické skupiny postaveny na stejnou úroveň před zákonem. Problémy samozřejmě přetrvávají, ale popis politické situace by přesahoval rozsah tohoto časopisu.

Z historie OB.
Orienťák odstartoval v Jižní Africe na začátku 80. let, kdy několik (povětšinou Britů) začalo víceméně nezávisle na sobě organizovat závody v OB. Pochopitelně hlavně v Johanesburgu a Kapském Městě, no a začínalo se parkovými mapami. Problémem pro celou jihoafrickou orienťáckou komunitu byla silná izolace od mezinárodního hnutí OB. Celosvětový bojkot JAR kvůli apartheidu se bohužel projevil i v této oblasti. Jihoafričtí O-běžci věděli, že nemůžou být akceptováni coby členové IOF, a tak díky této izolaci není divu, že mapy vytvářené v prvních letech jihoafrického OB se mírně odlišovaly od mezinárodních standardů. Až teprve v roce 1993, poté, co země získala svého černošského prezidenta N. Mandelu, mohli Jihoafričané požádat o členství v IOF a dokonce se poprvé oficiálně zúčastnit i mezi-národní akce - a to hned mistrovství světa v USA.

Terén a mapy.
Terén v celé krajině je velice rozmanitý. V okolí Johanesburgu (Pretoria) najdeme většinou otevřenou a polootevřenou savanu, obvykle kopcovitou a docela skalnatou. K dispozici je celkem uspokojivý počet orienťáckých map (zhruba 30) rozdílných kvalit a k tomu spousta zmapovaných parků. Není při tom při závodě nic divného, když vám do mapy koukají zebry, žirafy, pštrosi či nejrůznější místní "jeleni a srnci". Dost exotický orienťák. Několikrát do roka jsou organizovány vícedenní závody, to už ale ve více zalesněných částech země - v Dra-kens-bergu, svobodném státě Oranž nebo dokonce v excelentně detailních a velice rychle rostoucích borových plantážích v sousedním Swazilsku.

Kapské Město nabízí v zásadě dva druhy terénu. Jednak otevřená a kopcovitá vřesoviště - fynbos. Sem je však často omezený přístup, to kvůli sílící ochraně přírody. Druhým typem je překvapivě velké množství plantáží borovic a eukalyptů. Jedna z nich byla mapována i pro loňské jihoafrické mistrovství. Tento typ je trochu podobný i některým českým terénům - otevřený borový les s množstvím kamenných detailů. Pravda, je zde daleko víc paviánů, než třeba u Máchova jezera.

Celkem je v širokém okolí Kapského Města (do 100 km) asi dvacítka map rozdílných kvalit. A k tomu i pár parkových. Stejně jako v Johanes-burgu i zde je často problém, že mapaři převzali bez velkých úprav vrstevnice ze základní mapy, takže orientace s použitím vrstevnic je dost těžká a náhodná.

Třetí oblastí s orienťáckým zastoupením je Georgia na jižním pobřeží, ale tady je OB opravdu malý sport. Díky silným dešťům se jedná o jednu z nejvíce zalesněných částí Jižní Afriky. Vřes zde roste opravdu rychle a borové plantáže jsou navíc promíchány domorodou džunglí. Což je sice hezké na pohled, ale běhat se v tom skoro nedá.

Kde všude najdete v JAR orientační běžce, jaká je budoucnost OB v této zemi a ve kterých okolních státech jsou nějaké známky působnosti o-běžců? To vše na stránkách časopisu.

Per Samuelsson